https://studentka.sms.cz/seminarka/historie-vypocetni-techniky-v-ceskoslovensku vložil Končula Peter, vloženo 5.3.2006, 16 s. Historie výpočetní techniky v Československu Úvod Dnešní doba je charakteristická svým velice chaotickým děním a neustálým vědeckotechnickým vývojem. O výpočetní technice platí toto tvrzení snad ještě dvojnásobně. Lidé si již pomalu zvykli na neustále se objevující nové možnosti samotných počítačů i pole jejich použití. Žádný jiný obor neprodělal tak bouřlivý vývoj, jenž prodělala výpočetní technika za poslední půlstoletí. Je to vskutku až neuvěřitelně dlouhá a klikatá cesta, na které zůstalo mnoho zapomenuto. To kladlo a klade stále větší nároky na schopnosti lidí přijímat a učit se novému. Proto zůstává jen málo sil dívat se nazpátek a zaznamenávat předchozí události. Dvojnásobně to platí i na strastiplné cestě vývoje počítačů v Čechách a bývalém Československu. Již od začátku prohlubující se propast mezi námi a vyspělým světem dosáhla ke konci komunistického režimu hodnoty, která byla oficiálně přiznávána na rozmezí 10 až 15 let, ale ve skutečnosti byla ještě větší. Proto není divu, že jsme všichni velice rychle a rádi zapomněli na všechny ty zastaralé počítače a vrhli se plnou vervou na konečně dosažitelný technický standart. Jen málokdo se ohlížel zpátky a zachoval nějaký ten historický kousek nebo materiál. Světlou výjimkou zůstává Technické muzeum v Brně se stálou expozicí výpočetní techniky instalovanou v roce 1983 a výstava Historie výpočetní techniky v Severočeském muzeu v Liberci, konaná ve dnech 18.5. až 26.6.1994. Je proto obtížné shromáždit materiály pro ucelený přehled o vývoji a výrobě v oblasti výpočetní techniky v bývalém Československu. I když jsem se pokoušel napsat následující text jako úplný přehled počítačů vyvíjených, vyrobených a používaných na území bývalého Československa, můj záměr se mi ze stejných důvodů nepodařilo uskutečnit. VÝVOJ PRVNÍHO POČÍTAČE Počátky výzkumu vývoje a výroby československých počítačů sahají do poválečného období, v němž byla zahájena etapa vlastního výzkumu. Toto průkopnické období je neodmyslitelně spojeno se jménem profesora Antonína SVOBODY. V roce 1950 začalo oddělení matematických strojů ÚSTŘEDNÍHO MATEMATICKÉHO ÚSTAVU pracovat pod jeho vedením na projektu reléového počítače, jenž dostal jméno SAmočinný POčítač (SAPO). Trvalo celých sedm let, než se podařilo uvést první samočinný domácí počítač do zkušebního provozu. Prodleva byla způsobena hlavně problémy s neplněním dodávek nutných součástek, což bylo velice bolavé místo i pro mnoho dalších výzkumných a vývojových projektů pozdějších počítačů. Přesto lze tento okamžik považovat za zrod výpočetní techniky v Československu, i když to zní trochu ironicky, protože ve světě začala sériová výroba elektronkového počítače IBM 604 již v roce 1948. Už ve svých počátcích byl SAPO koncipován s ohledem na odolnost proti chybám, což bylo ve své době průkopnické řešení. Tato opatření si vyžádala hlavně nespolehlivost základních operačních prvků. Počítač měl trojnásobnou aritmetickou jednotku. Pokud se neshodovaly alespoň dva ze tří paralelně počítaných výsledků, provedla se poslední aritmetická operace znovu a teprve po opakovaném špatném výsledku počítač zahlásil chybu. Samozřejmě také vstupní a výstupní zařízení odpovídalo své době. Pro vstup byla použita snímač děrných štítků a pro výstup zpráv o chybách sloužil psací stroj. SAPO mělo bubnovou paměť o kapacitě 1024 slov o délce 31+1 bit. Později se kapacita paměti zdvojnásobila na 2048. Čísla byla zobrazována v binárním kódu v pohyblivé řádové čárce. Instrukce procesoru měly dva operační kódy. Jeden sloužil jako vnitřní kód instrukce a druhý řídil vstupně výstupní operace. Dále měla každá instrukce až pět adres. Tři adresy ukazovaly na místa, kde byly uloženy operandy a další dvě pak adresu následující instrukce (jedna byla použita, když operace skončila s kladným výsledkem a druhá byla pro záporný výsledek). Formát instrukce : 2 slova, 5 adres k r f j s i i, j, k – adresy operandů a výsledků r, s – adresy následujících instrukcí podle znaménka výsledků operace Formát dat : 30 29 6 5 4 0 Mantisa exponent se znaménkem Znaménko mantisy Správnost zápisu do bubnové paměti se okamžitě ověřovala jeho opětovným čtením a porovnáním se skutečnou hodnotou. Počítač obsahoval přibližně 7000 relé a asi 350 elektronek. Rychlost, kterou počítač pracoval, je dnes pro nás již neuvěřitelná. SAPO pracoval rychlostí 3 operace za sekundu. Bohužel jeho provoz provázely stejné potíže jako jeho vznik, a tak počítač skončil neslavně po třech letech zkušebního provozu. V roce 1960 byl vyřazen pro neopravitelné poškození operační jednotky způsobené pravděpodobně elektrickým zkratem. Vývoj počítače SAPO byl jistě průkopnický počin a v mnoha ohledech i s originálními myšlenkami, přesto výsledek zaostal za svým očekáváním. Rozhodně bych nechtěl tvrdit, že to bylo způsobené nedostatkem odborníků v dané oblasti. Naopak tito lidé měli hlavní zásluhu na tom, že se podařilo udělat alespoň toto. Mnozí z nich pak po rozčarovaní nad stávající situací postupně v několika vlnách opustili Československo. Urgence opožděných dodávek a žádosti o větší finanční podporu a další prostory byly skoro na denním pořádku, což výrazně ubíralo síly a energii. Nejtíživější však byla otázka technické zaostalosti, která se postupně ještě výrazně prohloubila v následujících desetiletích. Již v úplných počátcích vývoje výpočetní techniky byl patrný rozdíl mezi námi a světem způsobený omezenými možnostmi československého hospodářství a blokádou dovozu součástek a technologií z vyspělých západních zemí. V době uvedení SAPO do provozu byly již ve světě sériově vyráběny elektronkové počítače a vývoj tranzistorových číslicových počítačů se zdárně blížil ke svému konci a v roce svého vyřazení (1960) začala ve světě sériová výroba tranzistorového počítače IBM 7090, který byl 5x rychlejší než běžné reléové počítače. POKRAČOVANÍ VÝVOJE Výzkum, vývoj, výroba a používání SAPO přinášely důležité praktické zkušenosti, které při absenci možnosti dostat se k hodnotným zahraničním materiálům byly hlavním přínosem při práci na vývoji počítačů dalších generací. Souběžně se vyvíjely i další menší reléové počítače. Na žádost Fyzikálního ústavu ČSAV a s jeho aktivní spoluprací byl v letech 1950 - 1952 vytvořen jednoúčelový počítač M1 pro výpočet struktur molekul. Jeho aritmetická jednotka pravděpodobně obsahovala, podle některých materiálů, první použití proudového zpracování dat ve světě. Další malý počítač E1a byl dokončen v roce 1960. Byl řízený děrnou páskou. Jeho přímý nástupce, počítač E1b, měl již bubnovou paměť s 1000 slovy a desítkové zobrazení čísel v pohyblivé řádové čárce. Byl vcelku úspěšně uveden do provozu v roce 1962. Dalším krůčkem v naší malé počítačové revoluci byl experimentální počítač NMP 10. Měl ještě řídící logiku na bázi relé, ale v sériové aritmetické jednotce se již objevila první polovodičová vlaštovka v podobě diod a feritových jader. Bohužel všechny tyto počítače trpěly podobnými neduhy jako SAPO – vysokou poruchovostí a zaostalostí plynoucí z nedostupnosti součástkové základny. Počátkem roku 1960 začal ve Výzkumném ústavu matematických strojů (opět nový název původního Oddělení matematických strojů Ústředního ústavu matematického, později v roce 1953 přejmenovaného na Laboratoř matematických strojů a v roce 1955 opět změněný na název Ústav matematických strojů), tentokrát již v resortu přesného strojírenství, nový projekt malého tranzistorového počítače pod názvem MSP. Opět se historie opakovala, tak jako se to stalo mnohokrát předtím. Celý projekt trpěl průvodními jevy jako bylo nedostatečné soustředění kapacit a špatnými dodávkami. Funkční prototyp se podařilo sestrojit až za pět let v roce 1965. MSP byl počítač pracující v desítkové soustavě s pamětí 2500 slov schopný zpracovávat alfanumerická data. Operační rychlost pro jednotlivé operace byla udávána ve stovkách až tisících mikrosekund. I když měl hotový počítač na našem trhu ideální podmínky, co se týká velice slabé konkurence, přesto se na našem trhu nedokázal prosadit. Celkem bylo vyrobeno v ZPA Čakovice v letech 1967-1968 a prodáno asi 11 sestav tohoto počítače (ZPA se později stal poměrně úspěšným výrobcem i řady dalších počítačů). Navzdory tomu byl toto další milník v naší historii výpočetní techniky, protože MSP byl první u nás sériově vyráběný univerzální počítač. Prvním relativně úspěšným počítačem se stal až počítač DP 100. Od roku 1962 byl vyvíjený ve VÚMS společně s podnikem ARITMA. Koncepčně byl velice úzce zaměřen jako řídící prvek děrnoštítkových výpočetních soustav používaných hlavně ke zpracování hromadných dat. Poučení z předchozích ne zcela úspěšných projektů a také díky zkušenostem s výrobou děrnoštítkových strojů v Aritmě, se vývojáři zaměřili především na jednoduchost a spolehlivost počítače. Pro vstup dat sloužila elektromechanická snímač děrných štítku. Štítek procházel lamelami, při průchodu dírou lamela propadla otvorem a vyvolala elektrický kontakt. Jako mezipaměť sloužila děrovač děrných štítků. Po načtení vstupních dat a programu se po zpracování vyděrovaly mezivýsledky, které se znovu načetly na vstupu a tak to pokračovalo až do konečného výsledku, který se vytiskl na tiskárně. Při napsání trochu nešikovného programu nastávaly situace, při kterých se operátoři topili v záplavě štítků. Jednoduchost a spolehlivost počítače se ukázaly jako správné předpoklady a od roku 1967, po zavedení do sériové výroby, bylo vyrobeno a prodáno v průběhu deseti let zhruba 200 kusů DP100. EPOS Další kroky již jistě směřovaly k vývoji univerzálního počítače 1. generace. V roce 1956 se soustředil VÚMS na konstrukci nového počítače, který dostal jméno EPOS 1. Byl taktéž určen pro zpracování především hromadných dat. V původním návrhu se počítalo s modulární strukturou tvořenou základním počítačem a různými vstupně-výstupnými a paměťovými jednotkami. Architektura počítače obsahovala zcela nová a originální řešení hardware zaměřená na hardwarově řízené přepínání mezi současně zpracovávanými programy. Bylo možno najednou provádět až pět programů. To taktéž dovolovalo využívat vnější sdílení času mezi základní jednotkou a jednotlivými periferními zařízeními. Vedle toho EPOS umožňoval i další prvky paralelismu jako možnost současného zpracování operace násobení nebo dělení současně s jinou operací základní jednotky. EPOS 1 byl jednoadresový sério-paralelní počítač s délkou slova 12 dekadických míst, s pamětí o velikosti 1024 slov pracující v celočíselné aritmetice. Samozřejmě uměl zpracovávat i operace v pohyblivé řádové čárce, ale jednotka určená pro tyto výpočty nebyla součástí základní jednotky a byla řešená jako zvláštní periferní zařízení. Podle původních předpokladů měl obsahovat nanejvýš 2000 elektronek, ale nekompletní funkční model měl již v roce 1962 více než 3400 elektronek a potřeboval příkon kolem 80 kW. Hotový model nakonec obsahoval čtyřikrát více elektronek, než bylo v původním záměru (kolem 8000) a potřeboval příkon asi 200 kW. Počítač, jak bylo obvyklé v této době, vykazoval značnou poruchovost.Pro ilustraci: průměrná délka bezporuchového chodu programu během zkoušek v roce 1963 byla jenom 84 minut. Toto spolu s dalšími již klasickými příznaky nedalo velkou šanci najít uplatnění pro EPOS 1. Počítač s takovými vlastnostmi se zkrátka nepodařilo protlačit do sériové výroby a po po kritické diskusi, která pronikla až do tisku, byla výroba počítače odstavena a nové úsilí bylo směrováno na vývoj menšího tranzistorového počítače. Na základě těchto podnětů byl zahájen projekt nového počítače označovaného EPOS 2. Jak již název napovídá, nový model navázal na svého předchůdce a plně využil logiku EPOSu 1. Tentokrát se již vsadilo na plné využití polovodičových součástek a tranzistorů. Bohužel jeho vývoj velice nepříznivě ovlivnila emigrace doc. Svobody společně s řadou jeho spolupracovníků v letech 1964-65. Vývoj se opět neúměrně protáhl a podnik ZPA Čakovice, podle kterého měl počítač interní označení ZPA 600, zahájil sériovou výrobu teprve až v roce 1969. Mimo dalších vcelku unikátních řešení byly nejzajímavějším rysem EPOSu takzvané operace maskování. Ty dovolovaly programovat jednou instrukcí i velmi neobvyklé operace. EPOS 2 byl po sérii nezdarů jedním z poměrně úspěšných počítačů. Díky orientaci na vlastní součástkovou základnu a politické podpoře našel uplatnění na řadě míst i v armádě. KONEC VLASTNÍ CESTY Počítač EPOS 2 byl také završením vývoje výpočetní techniky v Československu, která sledovala zcela vlastní cestu vývoje. Přinesla mnoho originálních řešení a nových nápadů (např. použití dekadického zobrazení namísto dnes běžně užívaného binárního). Napříště se již uplatňovala koncepce dovozu techniky z východního bloku a později společný mezinárodní rozvoj socialistických zemí, který byl zaměřen na kompatibilitu a jednotnost řešení. Byla to nutná daň zrychlení dalšího rozvoje počítačů. Bohužel tím se muselo opustit i od mnoha směrů slibného vývoje. Je jen veliká škoda, že význam vývoje a nasazování výpočetní techniky byl u nás až do druhé poloviny 60. let velice podceňován. Na výzkum a vývoj nebyly soustředěny potřebné lidské a finanční zdroje. Společně s izolací od ostatního světa to způsobilo opožďování a dávalo velice neuspokojivé výsledky. Proto je jasným důsledkem, že potenciální uživatelé výpočetní techniky hledali možnosti mimo území našeho státu. Samozřejmě, že naráželi na vážné ekonomicko-politické problémy jak na naší straně, tak i na straně technologicky vyspělých západních zemí. Rád bych vzpomněl jenom několik nejužívanějších typů počítačů, které se podařilo přivézt a uplatnit v Československu i navzdory problémům. Prvním dovezeným počítačem byl německý ZEUS Z 11, který získala Meopta Přerov v roce 1957. Mezi dalšími byly sovětský URAL 1 a 2, německý LGP 30 a ZRA 1, anglický NE 803, SIRIUS a ICT 1901, americký IBM 1410 atd. Nákupy se většinou realizovaly převážně z limitu Brněnských mezinárodních veletrhů přidělovaného na odkoupení exponátů. Problémy s provozem se však vyskytly i u těchto dovezených počítačů. Například Ústav teorie informace a automatizace (ÚTIA) koupil v roce 1958 elektronkový počítač URAL 1. O rok později po odstranění konstrukčních závad na magnetopáskových pamětech a provedení dalších zlepšení byl počítač uveden do provozu. V dalším roce pak bylo nutné provést generální opravu, při níž bylo vyměněno 75% elektronek a asi 10% germaniových diod. Udržení počítače v provozu znamenalo udržet provozní teplotu mezi 20-25° C, což obnášelo v letních měsících dost velký problém, protože počítač měl velký tepelný výkon a generální opravy se pak opakovaly každý rok. Další etapu využití výpočetní techniky předznamenalo přijetí vládni koncepce rozvoje umožňující hlavně dovoz počítačů ze socialistických zemí. Typickým představitelem té doby byl běloruský počítač MINSK 2/22. Po výměně původního snímače děrné pásky za domácí výrobek FS 1500 a děrovače představoval poměrně spolehlivý a oblíbený počítač. Jen na okraj, FS 1500 byl jedním z našich vůbec nejúspěšnějších výrobků výpočetní techniky. MINSK 22 nakonec existoval asi v 60 exemplářích na našem území a uživatelé dokonce založili zájmovou organizaci. Rád bych se ještě zmínil o jednom významném bodu tohoto období. Byl jím počítač TESLA 200. Podnik VHJ TESLA, zabývající se slaboproudou technikou a elektronikou, se začal ve druhé polovině 60. let zabývat také číslicovou technikou. Podařilo se mu získat licenční smlouvu s firmou BULL-GE a na jejím základě vznikl projekt nového počítače. TESLA 200 se svou architekturou velice blížila počítačům 3. generace představovaných IBM 360. Výroba byla zahájena v roce 1969. Z počátku se podnik orientoval na součástkovou základnu z dovozu. Později se začala čím dál více prosazovat výroba s použitím domácích součástek a počítač byl dodáván spolu s vlastními domácími periferními zařízeními. Počítači TESLA 200 byla v průběhu 70. let vybavena většina výpočetních středisek vysokých škol. Spolu s vývojem číslicových počítačů se v průběhu 50. let vyvíjela i řada analogických a mnoho pracovišť se zabývalo právě touto otázkou. Toto odvětví vývoje výpočetní techniky by si jistě zasloužilo vlastní kapitolu. Jsem názoru, že toto by ve velkém měřítku překročilo rámec práce, a proto bych jen v krátkosti vzpomenul ty nejznámější. Jistě si to zaslouží univerzální analogový počítač MEDA, který se vyráběl od roku 1956 v různých obměnách a dosáhl i světové úrovně. Vyrobilo se 1200 kusů, z nich většina skončila v zahraničí. Z řady další snad ještě mohu vzpomenout stochastický počítač SARO, který získal roku 1958 Grand Prix na světové výstavě v Bruselu a počítače řady AP (AP 3M byl jeden z našich největších analogových počítačů a počítač APŠ, kterého se vyrobilo v 60.letech přes 400 kusů, a byl pro svou cenovou přístupnost instalován na mnoha středních školách). V roce 1973 ARITMA zavedla do výroby úspěšný počítač ADT. To však byl jeden z posledních úspěchů. Výroba analogových počítačů, jejichž vývoj a výroba dosáhla světové úrovně, byla postupně utlumována a nahrazována výrobou zaostalé číslicové výpočetní techniky. Tak jako mnohdy jindy se dobrá věc neprosadila a úsilí se zaměřilo jiným směrem. JSEP V roce 1969 založily státy sdružené v RVHP společný projekt jednotného systému elektronických počítačů (JSEP). Bulharsko, Maďarsko, Polsko, Československo a Sovětský svaz postupně zapojily do projektu cca 20 tis. výzkumných a vývojových pracovníků. Tato mezivládní dohoda o spolupráci při projektování výpočetní techniky byla inicializovaná snahou odpovědět západnímu světu na jejich úspěšný rozvoj počítačů, ve které bývalý komunistický blok začínal silně zaostávat. Ve svých začátcích byl zaměřen na počítače třetí generace a nesl pracovní označení JSEP 1. Později přišly soustavy počítačů “třiapůlté generace” (JSEP 2) a v rozpracované fázi byl i projekt JSEP 3 pro počítače čtvrté generace. JSEP 1 byl řešen v letech 1968 až 1974. Byl to první pokus o společné řešení souborů počítačů a příslušenství v tak širokém měřítku. To se velice jasně projevilo i na výsledcích vývoje. V mnoha případech byly zadané pevné termíny dodrženy na úkor přesné domluvy konstrukčních či jiných vlastností. Přesná technická norma nebyla předem vytvořena a vznikala společně s jednotlivými počítačovými systémy, což byla u různorodých vědeckovýzkumných a vývojových kolektivů, s ne zcela dobrou komunikaci mezi sebou, velice bolestná záležitost. Proto se jednotlivá konstrukční a technologická řešení mezi sebou v rámci zemí lišila. Naštěstí se podařilo vyřešit vzájemnou kompatibilitu jednotlivých zařízení, což umožňovalo vzájemné propojování, jednotné programování, instalaci a údržbu. Výsledný technický standart se opíral o tyto základní položky : • styk mezi zařízeními (standart interface) • vnitřní kód počítačů (nutný pro přenositelnost programů mezi počítači) • vnitřní kód a formát dat na médiích (nutný pro přenos dat pomocí médií mezi počítači) • standard pro nosiče informací • struktura slabik a délka slov (vnitřní organizace paměti) • formát instrukcí • rozměry skříní (výpočetní systém většinou zabíral rozlehlou místnost, a proto bylo nutné mít i tento standart pro projekt a případnou pozdější výměnu jednotlivých komponentů) Jednoznačnou snahou bylo dosáhnutí kompatibility po technické i programové stránce s počítačem IBM 360, který se stal vzorem pro vývoj. JSEP 1 v první fázi obsahoval počítače EC 1010(MLR), EC 1020(BLR, SSSR), EC 1021(ČSSR), EC 1030(SSSR), EC 1040(NDR), EC 1050(SSSR). V průběhu výroby byly počítače zdokonalovány v určitých časových skocích, čímž vznikaly modifikace odlišné od prvních vyráběných verzí. Postupně se přidávaly další EC 1011, EC 1012(MLR), EC 1022(SSSR), EC 1032(PLR), EC 1033(SSSR). Problémy, které provázely projekt, se projevily i na operačních systémech. Pro JSEP 1 vznikly celkem čtyři operační systémy. Operační systém OS 10 EC byl určen pro počítač EC 1010. Operační systém MOS EC (malý operační systém) byl určen pro EC 1021. Systém DOS EC byl určen pro EC 1020, EC 1022, EC 1032, EC 1033, EC 1035, EC 1040 a EC 1050. Zahrnuje varianty DOS-1/EC a DOS-2/EC. Systém OS EC byl nejrozsáhlejším operačním systémem určeným pro JSEP 1 (OS-2/EC, OS-4/EC), ale v dalších variantách i pro JSEP 2 (OS-6/EC). Mohly pod ním pracovat všechny počítače s výjimkou EC 1010 a EC 1021. Sestava počítače obsahovala ovládací stůl, procesor s kanály, hlavní paměť, řídicí jednotku a periferní zařízení. V Československu byl zkonstruován a vyráběn počítač EC 1021 (ZPA 6000/20). Byl to po maďarském počítači EC 1010 nejmenší univerzální počítač řady JSEP. Byl určen zejména pro hromadné zpracování dat. I přesto, že byl malý, měl poměrně velký výkon, což bylo dosaženo použitím rychlé zápisníkové a řídící paměti. Počítač měl 65 instrukcí,délku adresy paměti 16 bitů, nepřímou čtyř-úrovňovou adresaci a zabezpečení lichou paritou nebo kódem 1 ze 2. Řídící paměť měla kapacitu 3072 slov o velikosti 72 bitů s vybavovacím cyklem 300ns. Hlavní paměť o kapacitě 16 – 64 K slabik měla vybavovací dobu 800ns. Měla 1 multiplexní kanál s 16 podkanály a dva selektorové kanály. EC 1021 byla plně kompatibilní v rámci počítačů JSEP a z hlediska formátu a kódu dat na mediích byla kompatibilní i s počítači západního světa (Siemens 4004, IBM 360). Strojový kód byl definován shodně s menšími počítači IBM a Siemens, proto byl kompatibilnější ohledně programů psaných v asemblery se západními počítači než s počítači JSEP. Porovnání výkonnosti počítačů Počítač Computer mix GPO mix Gibson 1 mix ZPA 600 - 18,3 19,8 EC 1021 29,8 26,7 19,5 Siemens 4004/45 97,9 79,1 52,3 IBM 370/125 78,7 47,8 24,7 IBM 4331 208,3 141,1 105,8 Základ řady počítačů tříapůlté generace označované jako JSEP 2 tvořily počítače EC 1015 (MLR), EC 1025 (ČSSR), EC 1035, EC 1045, EC 1065 (SSSR) a EC 1055 (NDR). EC 1025 byl nižší člen této řady. Byl to univerzální výpočetní systém se všemi charakteristickými znaky a funkcemi počítačů tříapůlté generace. Měl virtuální paměť do 16 M slabik a dynamické překládání adres, nepřímou adresaci dat v kanálech a ovládání přes konzolový display. Záznam o chodu systému a poruchových stavech se ukládal na pružný disk. Schéma počítače EC 1021 Popis obrázku EC 5022 EC 5058 EC 5015 EC 5558 EC 6016 EC 7034 EC 7063 EC 7054 EC 7172 EC 7902 EC 8400 EC 9015 agnetické pásková paměť Magnetické disková paměť Řídicí jednotka pro mg. páskovou paměť Řídicí jednotka pro mg. diskovou paměť Snímač děrných štítku Řádková tiskárna Zobrazovací jednotka Souřadnicový zapisovač Elektrický psací stroj Kombinované vstupně-výstupní zařízení s děrnou páskou Multiplexor přenosu dat Pořizovací stroje Velikost operační paměti 256 K slabik a rychlost procesoru 30 až 40 tisíc operací za sekundu. Později byl inovován a distribuován pod označením EC 1026. Rychlost procesoru stoupla na 80 tis. operací/s a operační paměť se zvětšila na dvojnásobek stejně jako vnější diskové paměti. V letech 1985 až 1986 byla provedená další inovace pod označením EC 1027. Operační rychlost vzrostla na 200 tisíc operací/s a kapacita operační paměti vzrostla až na 2 M slabiky. Dál se již vývoj počítačů řady JSEP nedostal a byl po roce 1989 ukončen. SMEP Velká finanční náročnost při pořizování velkých nebo středních sálových výpočetních systémů, nutnost udržení stálých klimatických podmínek, vyšší příkon jakož i postupná miniaturizace a nárůst výkonu počítačů vedly k požadavkům na menší a levnější počítačové systémy pro méně náročné úlohy. V roce 1974 bylo přijato rozhodnutí o společném rozvoji a budování Systému malých elektronických počítačů (SMEP). Jejich rozvoj probíhal v Bulharsku, Československu, Maďarsku, východním Německu, Polsku, Rumunsku a Sovětském Svazu. Odborníci těchto zemí se dohodli na základních systémových parametrech jako je architektura systému, kompatibilní rozhraní, programové vybavení, fyzické rozměry atd. Na základě těchto dohod byl pak v jednotlivých zemích zahájen vývoj a výroba. Systém malých elektronických počítačů označovaný jako SMEP 1 zahrnoval systémy postavené kolem procesorů označených SM 1, SM 2, SM 3, SM 4. SM 1 byl první výsledek projektu a měl nejmenší výkon, který postupně vzrůstal s dalším vývojem. Způsob propojení jednotlivých zařízení minipočítačů je rozdílný. U SM 1 a 2 je realizován prostřednictvím rozhraní 2k. U SM 3 a 4 pak pomocí společné sběrnice. Vznikly tak dvě nekompatibilní řady, i když se společnými periferními zařízeními. A taky instrukční kód obou řad je rozdílný. I když se odborníci poučili z chyb, které provázely projekt JSEP, stejně se jim nepodařilo udržet jednotný systém. Ani pod centrálním vedením celého projektu se nedokázaly odstranit tyto problémy. Proto se později upustilo od podpory nižších systémů (SM 1 a 2) a nadále se rozvíjely jenom vyšší systémy, pro které bylo snahou mezinárodně koordinovat alespoň programové vybavení. Vývoj minipočítačů SMEP se orientoval převážně na modely kompatibilní s výrobky firmy DEC, především PDP-11. Tyto systémy měly celou řadu operačních systémů. Mezi nejrozšířenější patřily LOS, děrnopáskový operační systém určený pro SM 3 a 4. FOBOS byl diskově orientovaný systém pracující v monoprogramovém i multiprogramovém (umožňoval spustit dva programy současně) režimu. DOS RVV 2 byl malý multiprogramový systém řízený událostmi. DIAMS byl multiuživatelský diskově orientovaný operační systém určený pro vytváření a provoz informačních systémů. V rámci projektu SMEP 1 byly v Československu vyvíjeny systémy SM 3/20 a SM 4/20 u VÚVT Žilina. Byly to počítače se společnou sběrnicí. Používaly asynchronní přenos dat a paralelní připojení periferních zařízení se společným adresným prostorem. Obsahovaly šestnáctibitový paralelní procesor se zásobníkovou pamětí a jeho instrukční kód měl 76 instrukcí. Další vývoj označovaný jako SMEP 2 se zaměřil na počítače další generace. V Československu byly řešené počítače označené SM 50/40 a SM 50/50 budované kolem mikroprocesorů a SM 52/11, SM 52/12 a SM 53/10, představující výkonnější řadu počítačů. SM 50/50 byl šestnáctibitový mikropočítač řešený stavebnicovým způsobem. Byl plně kompatibilní s předchozími počítači SM 3/20 a SM 4/20. Měl i shodný instrukční kód a použití společné sběrnice umožňovalo použít všech periferních zařízení projektu SMEP. SM 52/12 byl prvním naším minipočítačem patřícím do třídy označované superminipočítače. Byl ekvivalentní k systému firmy DEC označovaného VAX-11. Byl vyvinut stejně jako ostatní československé počítače projektu SMEP ve VÚVT Žilina a od roku 1986 se vyráběl v ZVT Banská Bystrica. Byl obdobně jako ostatní modely orientován sběrnicově. Jako páteř systému byla použita synchronní 32 bitová sběrnice pro adresu i data. Maximální propustnost byla 13,3 MB/s. Vývoj a výroba počítačů řady SMEP byla postupně utlumována a po roce 1989 byla z ekonomických a technologických důvodu zcela zastavená. Armáda a počítače Na závěr mé práce bych se ještě rád věnoval otázce použití výpočetní techniky v bývalé Československé lidové armádě, jednak proto, že pracuji v armádních podmínkách již několik let právě v oblasti výpočetní techniky a také proto, že armáda je obecně dobře technicky podporována (alespoň to platilo za bývalého režimu) a na základě toho docela dobře odráží vývoj použití automatizační techniky v praxi. Také bylo možné setkat se zde jak s různými modifikacemi počítačů, tak i s počítači speciálně vyvinutými pro armádní účely. Sám jsem ještě pracoval na sálových počítačích EC 1033 a EC 1045 i v dobách, kdy již bylo možné tyto počítače spatřit v muzejních sbírkách. Samozřejmě, že jednak z politických, ale také z ekonomických důvodů byla armáda vybavována technikou výhradně z tuzemské produkce nebo ze zemí bývalého RVHP a stejně jako při vývoji i tady používaná součástková základna způsobovala neustálý nárůst zpoždění technologické úrovně v porovnání se světem. Počáteční snahy zavést výpočetní a automatizační techniku do procesu velení a řízení ČSLA sahají do poloviny padesátých let. V prostorách původní budovy ministerstva národní obrany byla vybudována Strojněpočetní stanice MNO. Vybavení tvořilo několik děrnoštítkových strojů typu ARITMA zaměřených na hromadné zpracování dat. Většinou šlo o vnitřní agendu armády jako mzdy a platy zaměstnanců a ubytovací agendu apod.. V roce 1960 bylo vytvořeno samostatné oddělení mechanizace evidence. O dva roky později byla strojněpočetní stanice zrušena a v prostorách objektů Dukly na Julisce bylo zřízeno středisko mechanizace a automatizace MNO. Středisko bylo vybaveno novými programovatelnými abecedně-číslicovými stroji ARITMA. I na jednotlivých velitelstvích svazků byly postupně vytvářeny menší strojněpočetní stanice a postupně nastával širší rozvoj zpracování dat na děrnoštítkových strojích. Společně s ním začala pomalu klíčit idea využití výpočetní techniky i v polních podmínkách pro práci štábů. V té době poměrně vyspělá bojová a spojovací technika podnítila vznik pojízdné soupravy děrnoštítkových strojů nazvanou MOST. Bohužel projekt MOST, provázený klasickými problémy, skončil stejně neslavně jako mnohé projekty před ním. Po různých pokusech o efektivní využití v praxi byla souprava bez možnosti praktického použití zrušená. V tomto období byla také zřízena dvě významná armádní pracoviště. První byl Elektronický výzkumný ústav v Praze Jincích (později přejmenován na Výzkumný ústav 060), který se podílel na rozvoji automatizační techniky po technické stránce. Druhým bylo Středisko mechanizace a automatizace v Praze Braníku (později Výzkumný ústav 401). Armáda si uvědomila nutnost vychovávání vlastních automatizačních odborníků, což se projevilo i vytvořením speciální katedry pro oblast vojenské výpočetní techniky při Vojenské akademii v Brně v roce 1962. Tato katedra existuje dodnes. Ve srovnání s ostatními počítačovými katedrami na vysokých školách patří k těm s nejdelší tradicí a stále nic neztratila na svém prestižním postavení. V roce 1965 byl na vojenské akademii nainstalován první počítač na katedře. Byl to MINSK 21. Další léta přinesla stále větší uvědomění nutnosti využití počítačů ve velení a řízení armády. Proto v roce 1967 vznikla přímo na Generálním štábu Správa vojenských informací jako orgán funkčně zodpovědný za rozvoj dané oblasti. V jeho přímé podřízenosti vzniklo v budově Generálního štábu Informační středisko. K prvnímu vybavení patřil počítač EPOS 1, který sloužil armádě až do roku 1972. Informační středisko prošlo dlouhou cestou vývoje. Mnohokrát měnilo svůj název (později Výpočetní a projektové středisko, pak Vývojové a projekční středisko automatizace velení vojskům) i svoji podobu, ale jeho existence zůstala zachována až dodnes a stále patří mezi hlavní střediska automatizace armády. Dnes má opět nové jméno, Vývojové a technologické centrum informatizace AČR, a pohltilo část pracovníků zrušeného Výzkumného ústavu 401 v Braníku. Taktéž ostatní strojně-početní stanice svazků se postupně měnily na výpočetní střediska a byly osazovány novou automatizační technikou. V roce 1970 začaly být zaváděny do armády počítače EPOS 2 (ZPA 600). Celkově jich v armádě až do roku 1978 a jeden dokonce v mobilní podobě na několika nákladních automobilech se speciální nadstavbou. Byl určen pro práci štábu v polních podmínkách. Mezi jeho hlavní nevýhody patřilo, že se musel pokaždé znovu dlouze oživovat. Vývoj orgánů zodpovědných za rozvoj automatizace v rámci armády přešel rychlým vývojem stejně jako sama výpočetní technika. Postupně byly zaváděné do armády další modernější počítače. Jednoznačně to byly další typy ruského počítače MINSK 22 a MINSK 32. Po vzniku JSEPu byly postupně na výpočetních střediscích nainstalovány sálové stacionární počítače středního výkonu EC 1030 (EC 1033). Od roku 1975 až do roku 1991 jich bylo v rámci armády v provozu 12 kusů. Později novější EC 1045 (1046). Je kupodivu, že tyto velké počítače byly v aktivním provozu ještě v roce 1995. Postupně byly nasazovány stále novější typy počínaje výpočetní technikou projektu SMEP zastoupené počítači SM, počítači ADT, později i domácími osmibitovými počítači TEXT 01, až po moderní počítače typu PC nebo Silicon. Specifickou a samostatnou kapitolu ve vývoji výpočetní techniky znamenaly mobilní výpočetní prostředky pro práci v polních podmínkách. Samozřejmě že tato oblast je spojená hlavně s armádou. První vlaštovkou byla již vzpomínaná děrnoštítková souprava MOST. V 70.letech vznikla převozní počítačová souprava PŘÍPRAVA II. V těchto letech vznikly i pojízdné výpočetní automaty CONSUL 261 a 266, které u vševojskových, leteckých a ženijních svazků zabezpečovaly zpracování taktických, technických a týlových výpočetních úloh. V 80.letech byla do výzbroje zavedená řada malých mobilních počítačů MOMI, postavených na bázi minipočítačů ADT 4300 a 4500. Soupravy MOMI 2 a MOMI 3 umožňovaly výstavbu terminálových sítí v polních podmínkách. V druhé polovině 80.let byl zaveden nový zodolněný osmibitový počítač POTAS, který splňoval klimatické a mechanické požadavky podle vojenských norem. Dalším zajímavým polním automatizačním prostředkem byl ruský výpočetní systém PASUV. Byl umístěn v několika obrněných transportérech a umožňoval provoz a komunikaci mezi transportéry i za přesunu. V letech 1985 až 1990 probíhaly státní úkoly SMEP-SII a VYLET, v rámci kterých se vyvíjely nové speciální prostředky výpočetní techniky, splňující požadavky čs. vojenských norem. V důsledku změn po listopadu 1989 však došlo k ukončení vývojových prací a výroba zařízení, z nichž některé již byly ve stádiu funkčního prototypu, nebyla realizována, neboť pozbyla původního účelu (hlavně kvůli technické zaostalosti a vysoké ceně).