V tomto úvodním článku jsou stručně charakterizovány hlavní etapy životní dáhy autora, především s ohledem na vynucené změny i samostatná rozhodování, na základě kterých někdy dost významně měnila směr.
Dětství
Díky místu narození v březnu 1938 v Opavě a zaměstnání táty (berní správa) jsem už v dětském věku těch změn zažil dost. Hned v září po Mnichově jsme se stěhovali do Brna a pak až do konce války jsme bydleli v Tišnově, kde jsem též absolvoval 1. třídu obecné školy. Do druhé třídy v září 1946 už jsem začal chodit u dědečka ve Starči, protože tátu přeložili do pohraničí - Moravských Budějovic, kam jsme se po několika měsících přestěhovali. Tam jsem dokončil obecnou školu a první dvě třídy měšťanky, než tátu přeložili do Třebíče, kde jsem od roku 1951 absolvoval poslední dvě třídy měšťanky. Devítiletou povinnou školní docházku jsem tak absolvoval na 4 místech, takže průměrně skoro každé 2 roky došlo ke změně. Od roku 1953 jsem pak studoval tři ročníky tehdy nové "Jedenáctiletky", která v tom roce nahradila zrušená gymnázia.
Inženýrství
V roce 1956 jsem se tedy ve svých 18 letech jako student Jedenáctiletky v Třebíči stal dospělým a bylo nutno se rozhodnout, co hodlám v životě dělat. Měl jsem to štěstí, že jsem měl dobré studijní výsledky a díky tehdejší rodinné konstelaci neměl "třídní či politické bariéry", a tak jsem si mohl zvolit, že bych se chtěl stát inženýrem. Přihlásil jsem se na strojní fakultu ČVUT, udělal přijímačky a na podzim začal studovat v Praze. Od počátku až do konce studia jsem bydlel na "Hlávkově koleji" v Jenštejnské ulici. Sice většinou po čtyřech lidech v patrových postelích s jedním stolem na malém pokoji a společným sociálním zařízením na patře, ale v přízemí byla menza a do školy na Karlově náměstí 5 minut pěšky - takže to celkově vůbec nebylo špatné. Děvče, pozdější (a dosavadní) manželku, jsem měl v Třebíči, takže jsem často jezdil domů, kde jsem též většinou i studoval na zkoušky.
Po dvou semestrech přednášek, cvičení, zápočtů a zkoušek s několika opravnými termíny skončil první ročník studia a nastaly prázdniny s povinnou praxí. Zdánlivě běžná událost, využití nabídky na změnu místa praxe z rozpálených výrobních hal vagónky Tatra v Praze na Smíchově na vltavskou vodní elektrárnu Štěchovice, však následně měla docela zásadní význam. Ten měsíc poznávání provozů, vyrábějících elektřinu, rozvoden, výkresů turbin i různých energetických souvislostí, mě totiž spolu s dřívější četbou postupně dovedl k jednoznačnému rozhodnutí, že se zaměřím na energetiku. V podmínkách strojní fakulty ČVUT a s ohledem na místo bydliště to znamenalo volbu specializace "tepelně energetická zařízení" (vybral jsem si turbiny) a ucházet se o umístěnku do I. brněnské strojírny, závody Klementa Gottwalda (IBZKG). O prázdninách 1960 jsem se totiž oženil, uvažovali jsme o rodině a do Brna bylo z Třebíče nejblíž.
IBZKG
V říjnu 1961 jsem obhájil diplomovou práci, složil státní závěrečnou zkoušku a získal titul "ing.". Už od svatby mě kromě rodičů na studiích částečně živila manželka a v Třebíči jsme bydleli v nájemním bytě s jejími rodiči. Proto jsem ještě před promocí nastoupil hned 13. listopadu do projektového odboru v technickém úseku IBZKG v Brně. Nejprve jsem v průběhu týdne, tehdy se ještě pracovalo i v sobotu, bydlel na podnikové ubytovně v Brně-Slatině, ale brzy jsem raději zvolil denní dojíždění, protože manželka už čekala dceru. V létě 1963 se pak narodil ještě syn a dojíždění se stalo neúnosným, takže jsme se rozhodli využít nabídku na výměnu bytu a přestěhovali jsme se do Modřic. Práce v projekci a navazující pobyt s rodinou na montáži III.. bloku teplárny Oradea v Rumunsku jsou náplní samostatného článku, stejně jako zkušenost s KSČ. Zde je však nutné zmínit rozhodnutí, které bylo do budoucna úplně zásadní.
Došlo k němu díky mojí pečlivosti a shodě časových okolností. Po zkušenostech z bloku III. jsem se v projektu dalšího bloku IV. snažil o dokonalé ošetření všech případných problémů, takže montáž už nějakou dobu běžela a projektant tam zatím nebyl potřeba. Doma mi však nepřidělili žádnou jinou zakázku, protože jsem mohl každou chvíli odjet. A do toho přišel kamarád s nabídkou, že má termín začít budovat v brněnském Ingstavu výpočetní středisko, že mu odřekli kolegové, kteří tam měli za ním přejít a že mi nabízí o pětistovku vyšší plat, když bych mu s tím pomohl. Bez dlouhého rozmýšlení jsem souhlasil, vzhledem k situaci s montáží mi vedení projekce umožnilo po 8 letech pracovní poměr ukončit bez výpovědní lhůty k 31. říjnu 1969 a tak jsem 1. listopadu nastoupil na nové místo.
Ingstav
Byl to doslova "skok do vody", protože kromě výkresů stavebních podkladů a montáže technologie na stavbě teplárny, jsem stavebnictví neznal a už vůbec nic jsem nevěděl o stavební výrobě. Počítače a programování "jsme ve škole ještě nebrali", takže to byla rovněž oblast zcela neznámá. Nejobtížnější bylo, že pro oba obory mě chyběla úplně základní terminologie, takže jsem při odbornějších jednáních z počátku ani nebyl schopen rozumně komunikovat. Jak ale nedávno správně připomněl jeden ostravský kolega, nebylo to "od nuly", protože zkušenost z projektů složitých systémů byla vynikajícím základem pro poznávání nových věcí a souvislostí. Když na něj navázalo mimořádně kvalitní úvodní školení ÚVT Tesla s okamžitou možností programátorské praxe, tak se mi poměrně velice rychle podařilo situaci zvládnout. Oficiálně jsem si pak příslušnou kvalifikaci doplnil při zaměstnání postgraduálním studiem "Programování a použití počítačů ve zpracování dat" v letech 1973-1975 na strojní fakultě VUT Brno.
Ve VS Ingstav jsem 20 let vedl různě složené týmy v oblasti analýzy a programování pro počítače Tesla 200 a EC 1026, samostatně navrhoval a řídil řadu velkých projektů a průběžně též prakticky programoval. Díky pochopení ze strany nadřízených jsem měl možnost prezentovat dosažené výsledky i systém práce našeho VS na mnoha seminářích i dalších odborných akcích jak v rámci českého a slovenského rezortu stavebnictví, tak v celostátní IT komunitě.
Samostatným rozhodnutím bylo, když jsem v roce 1986 požádal šéfa, abych se namísto řízení celého přechodu Tesla/EC mohl spolu s nedávno přijatým novým kolegou věnovat pouze oblasti "materiál", se kterou jsem před lety začínal. Byla to příležitost, vrátit se k analýze a programování konkretní agendy, kterou jsem velice dobře znal, takže bylo možné navrhnout skutečnou inovaci. Práce v situaci plně vytíženého provozu byla někdy dost dramatická, protože šlo jednu z datově největších agend, ale povedlo se nám nový projekt úspěšně dovést do realizace. Bylo to dobré rozhodnutí - teprve s delším odstupem jsem si uvědomil, že mně vždy daleko víc vyhovovala přímá účast na řešení konkretních projektů, než pouhá koordinace nebo šéfování lidí.
Cobol
Po změně společenských poměrů koncem roku 1989 se podnik Ingstav k 1. červnu 1990 rozpadl a byl jsem postaven před rozhodování, jak dál. VS sice zatím fungovalo a poskytovalo IT služby bývalým závodům, ale jeho útlum a zánik byl jen otázkou času. Kromě sálového počítače se postupně objevilo i několik PC a bylo jasné, že se dříve nebo později bude jejich využívání i u nás rozšiřovat. Začal jsem se zajímat, zda se na nich dá programovat v Cobolu a přednesl na to téma referát na semináři Programování v Ostravě, který vzbudil velice kladnou diskuzi.
Současně se objevila možnost, spolupracovat v Modřicích na přípravě společného ČS-Rakouského IT podniku Argolit a.s. a v té souvislosti se podařilo na podzimním veletrhu v Brně předvést kompilátor MS Cobol 3.0 s kompletní studijní dokumentací. Se společného podniku nakonec sešlo, ale diskuze v Ostravě a mimořádný zájem odborné veřejnosti na veletrhu mě koncem r. 1990 přivedly k odchodu z Ingstavu a založení vlastní firmy "Programátorské služby COBOL". V nové firmě bylo rozhodování na pořadu prakticky průběžně - je to obtížně sdělitelná zkušenost, kdy má člověk naprostou volnost v jednání, ale také samostatnou zodpovědnost za všechny důsledky.
Z hlediska personálního jsem nejprve dělal všechno sám, včetně účetnictví. Od roku 1991 do 1994 jsme fungovali společně s kolegyní, čerstvou absolventkou VUT-elektro, která pak odjela pracovat do Velké Británie. Potom mi kolem účetnictví a především na zakázkách pro Kovohutě Břidličná pomáhala manželka. Obsahovou náplň od počátku tvořil prodej kompilátorů a školení, později několik velkých zakázek na programování a opět školení. Vzhledem k dosažení důchodového věku a zmenšenému zájmu o jazyk Cobol jsem činnost firmy v roce 2003 ukončil. Zájemci o školení a konzultace "na dohodu" si mě však ještě občas našli až do roku 2014.
Příroda
K zájmu o přírodu a zahradu mě již v dětství přivedli rodiče vycházkami a výlety v okolí Tišnova a cestami na sklizeň jablek do Babic u Uh. Hradiště, kde měl táta po rodičích ovocný sad. K tomu se pak přidaly časté pobyty v domku se zahradou a s vycházkami do lesa u dědečka ve Starči. I v Moravských Budějovicích jsme měli kolem domu, kde jsme bydleli, zahradu a k tomu jsme jezdívali na ryby do Chvalatic na Vranovské přehradě a také na houby do lesů podél lokálky na Jemnici.
Často jsme chodívali a jezdívali na výlety do přírody s budoucí manželkou za svobodna i později s dětmi na dovolenou jak v Třebíči, tak v Modřicích. V IBZKG to bylo na brigády a pobyty do Karlova v Jeseníkách, v Ingstavu do Karlova, ale i na zájezdy do Tater a kromě toho řada dovolených od ROH. To pak samozřejmě pokračovalo i postupně se všemi vnoučaty. Především v rekreačním středisku modřického Kovolitu (zaměstnavatel manželky) na Milovech na Vysočině, v Malé Morávce v Jeseníkách a mnohokrát na chatě kamarádky u rybníka ve Studeneckých lesích.
Velkou příležitostí pro pobyty v přírodě pak byla spoluúčast s dětmi na akcích pionýrského oddílu TAPO a později samostatně i s vnoučaty na akcích sdružení, resp. spolku TAPO Krkatá Baba na základně v údolí říčky Lubě nad Újezdem u Černé Hory. Tam i na všech dalších dovolených s vnoučaty byla příroda a vlastivědné vycházky nebo návštěvy památek jejich hlavní náplní.
Kromě toho jsme si na počátku roku 1969 koupili v Modřicích u řeky Svratky pozemek, ke kterému později dědictvím po rodičích přibyl i sousední a už přes 50 let tam obděláváme vlastní zahradu. V návaznosti na tradici, kdy dědeček po válce ve Starči zakládal zahrádkářský spolek, jsem v roce 1993 přijal nabídku, stát se předsedou místní odbočky zahrádkářů v Modřicích. V roce 2001 však pod nátlakem došlo k machinaci s pronajatými pozemky na úkor jejich uživatelů, které se mi nepodařilo zabránit, a tak jsem na protest z funkce odstoupil. Možnost pobytu a práce na vlastní zahradě s manželkou oceňujeme zvláště nyní, v době karantény z důvodu koronaviru.
Muzika
Už v Moravských Budějovicích jsem navštěvoval hodiny klavíru a začal se učit hrát i na housle. V Třebíči jsem pak chodil jen do klavíru a základní kurz obsolvoval v roce 1956. Ještě někdy na měšťance mi rodiče koupili akordeon, se kterým jsem tehdy doprovázel kytarový soubor spolužáků..
Manželka jako děvče hrávala na kytaru a odjakživa dodnes si ráda zpívá. A tak nákup staršího krátkého klavírního křídla byl hned po šatní skříní naší první investicí do společné domácnosti v Třebíči. Po letech v Modřicích jsme pak za vypůjčené peníze pořídili pianino. Vyžadovaný klavírní doprovod tak často mohl provázet taneční kreace našich dítek a oba pak na klavír absolvovali základní kurz v modřické hudební škole.
Znalost a ochotu aktivně zahrát na klavír nebo akordeon jsem mnohokrát uplatnil při nejrůznějších příležitostech a též občasný poslech hudby jako relaxace a inspirace vždy potřil k základním podmínkám mého fungování. Bližší povídání k tomuto tématu a jeho široké rozvinutí v pozdním věku je předmětem samostatného článku.
Vlastivěda
Podle slovníku jde o "soubor historických, zeměpisných, přírodovědných a jiných poznatků o vlasti", ale myslím, že se to dá brát i v širším měřítku. Od malička mě totiž bavilo vlastivědné poznávání nejen Československa, Česka, Moravy či konkretních lokalit u nás, ale i zemí a lidí různě po světě.
Důsledkem na stará kolena jsou hromady pohlednic, prospektů, map, zeměpisných časopisů a průvodců, ale též reprodukcí obrazů, knih o historii výtvarného umění, o přírodě i o historii kdečeho, programů z koncertů, výstřižků z novin nebo časopisů a vůbec papírů všeho druhu. Manželka z toho čas od času mívá těžkou hlavu, ale jak ona, tak děti a vnoučata vědí a počítají s tím, "že mám skoro o všem knížku nebo prospekt", který jim i v době internetické může ledacos zajímavého přiblížit.
Ono je totiž daleko zajímavější, když se člověk třeba v cizí zemi v průvodci či prospektu porozhlédne po jejich "vlastivědných informacích", protože pak ke krajině, lidem i místní historii získá bližší vztah, má z toho mnohem silnější zážitek a doma si to pak ještě může zopakovat. Anebo si podle mapy a pohlednic či fotek a vyprávění někoho, kdo tam byl, představovat jak to asi vypadá na druhém konci světa.
Novinářství
Možná by správnější název této kapitoly byl "publicistika", a pojednává i o "sdílení znalostí". Ale jednak nemám moc rád cizí slova a pak je pravdou, že jsem se skutečně před příchodem internetu autorsky i jako člen redakční rady dlouhou dobu angažoval při tvorbě novin, tištěných na papíře. V IBZKG to byl asi od r. 1963 podnikový týdeník "Nápor", pak měsíčník "Montážník", a v Ingstavu v letech 1972-1990 měsíčník "Zpravodaj Ingstav". Po roce 1993 jsem pak řadu let psal do "Zpravodaje Modřice" články o činnosti zahrádkářů a pro školní děti o stromech, a také o modřickém pěveckém sboru a koncertech na radnici.
S novým vedením města mi v r. 2007 byla nabídnuta účast v redakční radě, od r. 2010 její předsednictví a r. 2011 jsem byl též přizván ke spolupráci na inovaci webových stránek města Modřice. Jedním z jejich výsledků, na kterém jsem se významně autorsky podílel a funguje dodnes, je netradiční zadávání příspěvků do Zpravodaje přes formulář na webu a on-line komunikace redakční rady s tiskárnou v průběhu přípravy čísla do tisku.
Koncepci stránek jsem navrhoval jako veřejnou službu pro vzájemnou a otevřenou komunikaci mezi občany a radnicí, s úzkým propojením tištěného měsíčníku a webu. Měla umožňovat též úpravy stránek bez závislosti na poskytovateli, který tehdy současně zajišťoval provoz webu i tisk Zpravodaje. Koncepce však nenašla dostatečnou podporu ani u poskytovatele, ani na radnici a tak byla z její strany v roce 2012 spolupráce ukončena. V návaznosti na tuto změnu jsem se proto rozhodl též současně z mé strany ukončit spolupráci v redakční radě.
Jedním z velice významných rozhodnutí byla v roce 2005 dohoda s kamarádem-fotografem, že budeme vydávat "Modřický Internetový Magazín". Nějakou dobu byl též monitorován v tištěném Zpravodaji a tři souběžné ročníky byly k dispozici i na CD. Postupně se pak rozšířil na rozsáhlé webové prezentace v souvislosti s mým angažováním kolem hudby a zpěvu.
Po dobu pár desítek let jsem vedle pracovních povinností věnoval mnoho času na publikaci a osobní prezentaci odborných příspěvků, tedy na "sdílení znalostí". Nejvýznamnějším milníkem v této oblasti pak je smlouva z roku 2014, na základě které na webu Technického muzea v Brně jako externí redaktor postupně realizuji vývoj portálu prog-story. Jeho cílem je v návaznosti na novou fyzickou expozici "Výpočetní technika" mapovat "Historii programování a nasazení VT u nás", s hlavním důrazem na období bývalého Československa ve druhé polovině 20. století, před zásadními změnami po roce 1989.
Dále: [ @ životní příběh ČeV ] ^^^ štítek nebo [ PROG-STORY zážitky redaktora ČeV ] ^^^ menu
ČeV, duben 2020